Díl desáty:
Slyším různé zvuky,plačící hlasy a jak semnou někdo
mluví,ale já jim nerozumím.Nemohu otevřít oči,bolí mě tělo a je mi zima.A
najednou je ticho,ohromující ticho.Všechno jako by neexistovalo!A já se začínám
bát!Že je můj konec?!Pak ucítím něčí teplý dotek dlaně na mé tváří a to mě
donutí otevřít oči a já spatřím tu nejkrásnější tvář na světě!Moje ho ustrašené ho Zayna,jak sedí u sofa, na kterém
ležím.
„Konečně ses probudila.Měl jsem o Tebe takový strach!“ řekne
mi s úlevou v hlase a políbí mě na mé
ústa.Podívám se do jeho uslzených očích a vidím v nich bolest
spojenou s úlevou,radost,něhu a lásku.
„A kde to jsem?Co se stalo?Jediné co si pamatuju že jsem
pronášela proslov na pohřbu Elizabeth a pak najednou nic,tma a strach,že se už
neprobudím!A ta šílená bolest na hrudi!“a rozhlížím se kolem sebe po zákristii
v kostele.
„Omdlela jsi v kostele.Teď jsi v zákristii.Pohřeb
už skončil.Paní Blanku moc mrzelo že jsi omdlela,ale už musela jet na
smuteční hostinu k ním domů.“ A
pomůže mi se posadit.Znovu se mi zamotá hlava a zatmí před očima.Zayn mě musí
přidržovat abych neupadla.
„Už je mi líp.Pojeďme na tu hostinu.“Poprosím ho a opírám se o jeho silné tělo,cestou
k autu.
„Dobře.A opravdu je Ti líp?Jsi celá bledá a chvěješ
se?!Nechceš raději jet do nemocnice?!“Zeptá se mě.
„Ne opravdu je mi dobře.Hlavně, když jsi semnou.Jen mě
prosím Tě drž a nepouštěj!“ a opřu se o něj jak nám to situace v autě
dovolí.Zayn totiž řídí.
Na smuteční hostině:
Když dorazíme k domu Blanky,vystoupím z auta a jdu
je hledat,Blanku s Laurou.Zayn mezitím jde najít kluky. Nikde je nemůžu
najít,až mě napadne pokoj Elizabeth.Ale tam narazím na Jake,jak stojí u
šperkovnice jeho matky a něco z ní vytahuje!A když mě zahládne okamžitě to
něco schová do kapsy kalhot.
„A naše Šípková Růženka se probudila a dorazila na
hostinu!Pěkné divadlo jsi sehrála v kostele,co je jen pravda.Všichni se
div nepotrhly,když se skácela na zem.Hlavně ten tvůj Zayn!“ vysměje se mi .
„Mlčte, nemáte právo tak to mluvit o člověku,které ho
miluju.Vy nevíte co je mít rád a někoho milovat!Divím se, že je s vámi
Blanka tak dlouho,že vás trpí.Jste jen pokrytec a příživník.Celá rodina se za
Vás stydí!Je mi z Vás zle!“ a chci odejít z pokoje.Ale on mi
v tom zabrání,chytne mě za obě zápěstí,povalí mě na postel a celou svou
vahou si na mě lehne.Jednou rukou mi drží ruce a druhou rozepíná zip na svých kalhotách,až
ho vytáhne.Chci začít křičet ale strach mi to nedovolí,nevydám ze sebe ani
hlásku.
„Co došla Ti řeč,holčičko?!Konečně dokončíme to co jsme tak
přednedávnem museli ukončit!Já nezapomínám,já ne.Drž a uvidíš že se ti to bude
líbit!Já jsem daleko lepší než ten tvůj Zayn!“a rve mně ze šatů,funí u toho
jako lokomotiva celou dobu se na mě úlisně dívá.Až se mi z něco udělá
zle,div že se nepozvracím.Já se jen modlím,aby někoho napadlo jsem jít.Prosím
Bože nenechej ho to dokončit!!!A zavřu oči abych se na něj nemusela dívat!Najednou
se rozrazily dveře a v nich Blanka s Zaynem a s kluky!!Okamžitě se na
něj vrhnou a odstrčí ho ze mě!Já uteču do bezpečí Blančině náruče,ta se mě ujme.
„Jak si jen mohl!?A zrovna jí!Nenávidím Tě a už Tě nechci
nikdy vidět!Jsi mi odporný!Zmizni mi z očí!“a kývne na kluky ať ho odvedou
pryč.Do toho přijde Laura.
„Už jsem volala polici.Nechci ho tu,mami!“ a obejme
nás.Mezitím k nám došli Zayn s Harrym.
„Bello moc se omlouvám za chování mého muže.“a začne plakat.
„Neplačte kvůli němu.On si už nezaslouží žádnou Vaši
slzu,ani jedné z Vás.“utěšuju je obě.
Policie si ho už vzala do vazby a já na něj podala trestní
oznámení.Vše jsem vypověděla policii na stanici,kde taky nafotili moje rány a
modřiny a odjela do domu kluků i
s Laurou. Ale zůstane mi na něj památka,ale snad ne nadlouho.Mám šrám na
krku a modřiny po celém těle,jak rval ze mě to oblečení.
„Zlato, jak se cítíš?Dneska jsi toho zažila až moc na jeden
den.“zeptá se mě starostlivě a podá mi hrnek čaje na uklidnění.Jsme v jeho
pokoji,kde si odpočinu a kde se cítím v bezpečí.
„Myslím, že za daných okolností je mi dobře.Až neskutečně
fajn.Víš nebylo to poprvé co mi to chtěl udělat.Bylo i tenkrát, když jsme se
poprvé setkali v tom parku.Už tenkrát mě chtěl znásilnit!“ a zachvěju se
nad vzpomínkou.
„Bell pověz mi o tom.Třeba se ti udělá líp.“vleze za mnou
pod peřinu,konejšivě mě obejme a já si položím hlavu na jeho rameno a začnu mu
vyprávět,to co ještě nikomu ne a on jen zaujatě poslouchá…
Pokračování příště….♥
Žádné komentáře:
Okomentovat